Bože, Ty víš, co děláš…

„Čím jen ji utěším?“, otázka se mi honí hlavou a ta odpověď nenalézá. Zdá se, že útěcha není možná. Jdu totiž ke staré, nemocné paní, které během tří dnů zemřely obě její děti. Jdu tam poprvé. Vím jen, že se jmenuje Émilie, je Francouzka, vdova, žádné příbuzné v Čechách nemá, jen ve Francii a s těmi se prakticky nezná. Spoléhám na Reiki, ostatně to je také důvod, proč pro mě stará paní vzkázala.

O mně a o Reiki, které předávám, věděla od své dcery Marie-Anne. Reiki ji zaujalo
a chtěla ho poznat. S Marie-Anne jsme domlouvaly termín, chtěly jsme jít k paní Émilii spolu…

Drahá Marie-Anne. Byly jsme si tak blízké, ač jsme se znaly sotva rok. I k ní jsem se dostala, abych jí předávala Reiki. Jak sama řekla, měla déjà vu, když mě poprvé uviděla. Sympatie byly vzájemné. Hezky jsme si společné chvilky a Reiki užívaly. Reiki milovala a to mě těšilo na duši. Marie-Anne žila sama, děti neměla, jen starou matku, kterou navštěvovala a pečovala o ni. Měla starosti. Matka trpěla rakovinou,
o které jí lékaři ani ona neřekli. Telefonický kontakt udržovala s bratrem ve Francii. Umíral na rakovinu. Jednou mi řekla: „Víš, připadám si jako pilíř, na kterém leží zátěž těch dvou
a nesu ji sama. Nechci ani jednomu způsobit další bolest tím, že jim řeknu o nemoci toho druhého“. Pak mi jednoho dne, byl to pátek, volala, že bratr zemřel. Další telefonát byl již od jiných lidí. Oznamovali mi, že Marii-Anne našli mrtvou. Puklo jí srdce. Pilíř nevydržel, pomyslela jsem si. Byla neděle, dva dny po smrti jejího bratra.

Myslím na to, jak té staré paní asi je, když ji takto rychle za sebou
a pro ni zcela nečekaně zemřely obě její děti. Když zvoním u jejích dveří, očekávám situaci, kterou si po pravdě vůbec nedokážu představit.

Realita mě však překvapila. Žena, která mě vítá je milá, pozorná, má radost, že jsem přišla, nesměje se, ale také nepláče a vypadá to, že není zlomená. Kdybych nevěděla, co jí před pár dny potkalo, nepoznala bych, že prožívá tragédii. Přiznám se, že se mi ulevilo
a pozoruji ji.
Co je to za ženu? Je bezcitná? Nasadila masku, nebo se pro samý žal obrnila a vnitřní bolest potlačila? Bezcitná není, masku také nevnímám. Říkám si v duchu, že až jí dám Reiki, obrana povolí a city vyplavou na povrch. Bývá to tak.

Než jí dám Reiki, krátce si popovídáme. Zajímá ji, co je Reiki a je spokojená, že je to energie přicházející přímo od Boha (prvotního zdroje všeho bytí). Pak už Reiki předávám. Émilie přijímá… a nepláče. Nepláče teď a ani nikdy jindy ji neuvidím plakat.

Později mi řekne: „kdybych plakala, kdybych mluvila o sobě a o svém žalu, tak by lidi ke mně nechodili“. A tak se Émilie zajímá o lidi. Zajímá se také o mně, o můj vztah k Bohu,
o Reiki, o můj život a rodinu. Všechna naše další setkání mají stejné téma – Émilie vždy začne mluvit o Bohu. A o Bohu si i já velmi ráda povídám zvláště, když panuje shoda
v jeho vnímání a cestě k němu. Je to již mnoho let, ale vzpomínám si, jak jsme se spontánně doplňovaly v názoru, že podle nás nejsou na cestu k Bohu třeba okázalé kostely a chrámy. Vždy, když se na něčem shodneme, je vidět, že se její srdce zaraduje. Jsem jediná, s kým si na toto téma může povídat. I ona mluví o déjà vu, jako dříve Marie-Anne.

A vždy, samozřejmě předávám Reiki. Reiki učím, zasvěcuji do něho, je nedílnou součástí mého života a nyní i života Émilie.

Émilie má vnitřní disciplínu. Byla jsem u telefonátu, když jí volali z pohřební služby a ona jim asi deset minut trpělivě odpovídala, že opravdu nechce být přítomna rozprášení popela své dcery. Také o vyklizení domu po dceři poprosila sousedy. Sama tam nevkročila. Sousedé se postarali a jí přinesli jen fotografie a nějaké dopisy. Émilie si nechala jednu fotografii. Požádala sousedy o skartovačku a vše ostatní skartovala. „Nechci si sypat do rány sůl“.

Mnohem později mi řekla, že nejhorší bylo prvních půl roku. „To jsem si pořád do kola říkala: Bože, Ty víš, co děláš“. Dívá se mi do očí a říká: „Asi jsem to z nějakého důvodu potřebovala zažít“.

Poznala jsem, že je s Bohem smířená. Pochopila jsem, že to je důvod, proč jsem ji nikdy neviděla plakat. Naprosto bezpodmínečně přijala svoji situaci. Také jsem pochopila, proč mi tato žena připadá jiná, než jak o ní mluvila Marie-Anne. Prošla velkou vnitřní proměnou. Pro velký žal neustále obracela pozornost k Bohu a tím její pozornost byla
v přítomném okamžiku. To je to, k čemu každý člověk jednou dospěje, to je smysl mnoha inkarnací na Zemi – být plnou pozorností tady a teď a tím v propojení s Bohem, neboť on je ve všem, co jest. A to této dvaaosmdesátileté ženě dodalo vnitřní sílu a moudrost. Obdivuhodná byla i její kontrola myšlenek a pocitů. Život jí přichystal tvrdou výzvu
a ona obstála.

A tak dostala i potvrzení, že to dělá správně. Émilie nebyla úplně sama. Kromě sousedů, kteří jí pomáhali, k ní docházeli lidé na výuku francouzštiny a z některých vzešli přátelé. Mezi mini také lékařka, která ji jednou za čas vzala do nemocnice na preventivní prohlídku. Ráno, pro ni přijela autem až k domu a po vyšetření ji zase dovezla zpět, protože Émilie velmi špatně chodila. Její bolavá kolena ji sotva unesla. Když Émilie zavírala domovní dveře, klika se uvolnila, Émilie padá po zádech na schody a z výšky pěti schodů dopadá na zem. Paní doktorka byla už dáma v letech, ale když viděla hrůzostrašný pád, přeskočila zamčenou branku, aby byla u Émilie co nejdříve. Zdá se však, že jí nic není. Což následné důkladné vyšetření v nemocnici potvrdilo.

Émilie mi říká a svítí ji oči radostí: „vnímala jsem zcela jasně, že mě něco nadnáší, než jsem dopadla na zem“. „Émilie, to máš za tu Tvoji lásku k Bohu. Teď Ti pomohl“, odpovím.

Émilie měla ráda lidi a lidé (většinou), měli rádi ji. Několik párů v sousedství vyráželo každé úterý do hospůdky
na přátelské posezenía Émilii brali sebou. Spíše nosili, protože pro Émilii byla chůze velmi bolestivá, podpírali ji z obou stran, jen aby tam mohla být s nimi.

Když bylo třeba, uměla poradit a povzbudit. Sousedce, která se strachovala o svoji vnučku a vyjmenovávala, co se všechno se jí může stát, uměla vysvětlit, že není správné bát se předem, že je dobré důvěřovat a dovolit svým blízkým, aby žili svůj život podle svého. Nikdo Émilii nemohl říct, že neví, o čem život je.

Jindy, v zimě, když soused nahrnul sníh ze svého chodníku k Émilii, ta mi říká: „nezlobím se na něj. Vždyť je chudák, když vidí, jak chodím a pohled stočí na svá oteklá, artritidou zdeformovaná kolena“.

Už jsem k ní chodila nějaký ten čas, když jsem se jí konečně zeptala, jak se dostala
z Francie do Čech? Ona sama nevzpomínala. „Přes brambory.“ Seznámila se za druhé světové války s českým vojákem a po válce řešili, kde budou žít. Ve Francii byla bída
a hlad. Sedláci, prodávali jídlo velmi draze, třeba i za povlečení, když už lidé neměli čím zaplatit. A protože v Čechách brambory byly, rozhodla, že půjdou do Čech. Netušili,
že zde bude totalitní režim, který jim znemožní vídat se s příbuznými ve Francii.

Pak mi jednoho dne zvoní telefon: „Émilie zemřela, víš to?“ Nevěděla jsem. Z lidí okolo Émilie pouze Bohunka, naše společná přítelkyně na mě měla kontakt. Vyprávěla mi, jak chtěla Émilii navštívit. „Nechoď, není mi dobře“, „přijdu, pomůžu Ti a uvařila jsem Ti polévku“. „Ne, nechoď“. „Tak Ti alespoň přinesu tu polévku“. „Nechoď, nemohly bychom se smát“…

Chtěla jsem za Émilii udělat obřad, připravuji si svíčky, když cítím odpor. „To ne“ vnímala jsem Émilijinu duši. Zaměřila jsem na ni pozornost – Reiki. Jistě, mělo mě to napadnout, vždyť Émilie tak milovala Reiki a naopak, obřady nepotřebovala. Nechala jsem všeho
a začala posílat Reiki její duši. Ta se zaradovala, naše duše spolu ještě chvilku pobyly
a za krátko její duše odešla do Světla.

Tento příběh jsem zažila tak, jak jsem ho popsala. Nic jsem nepřidala, změnila jsem pouze jména osob, jinak jsem nic neupravila.
Přes dva roky jsem s Émilií trávila čas zde na Zemi. Když odešla do jiných sfér Marie-Anne a pak i Émilie, věděla jsem, že zůstanou v mém srdci a že jejich příběh napíši. Je to šestnáct let a vnímám, že přišel čas to udělat. Doba je plná výzev a má to vše jediný význam – aby lidé skrze těžkosti objevili v sobě to nejlepší, co v jejich hloubi už je a jen to spí. Svět potřebuje probuzené lidi.

Kéž je vám Émilijina víra a láska k Bohu (prvotnímu zdroji všeho bytí, životu… pojmenování nerozhoduje), její pokora, sounáležitost, vnitřní síla a disciplína inspirací.
V každém člověku jsou schopnosti potřebné ke zvládnutí jeho výzev. Život je cesta k plné přítomnosti – a Reiki je pomoc, kterou nám nabízí Bůh (zdroj všeho bytí).
Kéž se vám zdaří.

S láskou a úctou

Iva Jas Kukačková, mistr Reiki učitel

Dělám zasvěcení do Reiki – téměř na všech seminářích a také individuálně, po domluvě.

Pokud chcete Reiki učit a zasvěcovat další lidi do tohoto umění, i vám se mohu po domluvě individuálně věnovat a připravit vás na toto poslání 🙂

Iva Kukačková, mistr Reiki učitel